A zase v práci - to bylo v dobách, kdy jsem se ještě živil poctivě. Fotka pořízena asi před půl rokem (červenec 2007).
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Ekonomický sebevrah

Vše začalo na začátku roku 2005, když jsem začal hledat „spojence“ pro pomoc na vytvoření Knihy o veteránech. Jedním z prvních, kdo se ozval, na popud Honzy Úředníčka, byl redaktor časopisu Motor Journal Jan Martof. V té době jsem ho neznal. Poslal mi, dnes již „legendární“ email, že až k nim do Brna se dostala informace o tom, že připravujeme knížku o veteránech, že se mu ta myšlenka líbí, že se věnuje veteránům desítky let, a že by se chtěl na knize také podílet. Email byl vcelku dlouhý, nabízel spolupráci, ale poslední odstavec se od předešlého textu poněkud lišil. Cituji doslova: „Nemíním na Vás vyzvídat a brzdit Vaše nadšení pro záslužný záměr, ale určitě máte důkladně zpracovanou finanční rozvahu, která se asi opírá o státní granty, sponzory, eventuelně dotace. Protože jinak podle zamýšleného počtu výtisků, použitého materiálu a nákupu podkladů by Váš úmysl byla záměrná ekonomická sebevražda.“ Četl jsem to několikrát, znova a znova, hlavně poslední část. Dlouho jsem nepřemýšlel o tom, co na to odpovědět.
Napsal jsem mu, že spousta lidí takovou práci dělá skutečně pro peníze, ale pak jsou i lidé, kteří mají jiný důvod. Psal jsem mu o tom, že já to dělám jako dárek pro tátu, o žádné sponzory se neopírám, že si to zaplatím sám, ať to stojí, co to stojí, a že to dodělám. A podepsal jsem se jako Ekonomický sebevrah.
Říkal jsem si, že se možná urazí, že jsem možná nevolil správná slova, protože on se psaním živí, on je redaktor. Pravdou však je, že se ozval hned druhý den a pozval mě k sobě do Brna. Myslím, že jsme našli společnou řeč, a dneska jsme velmi zadobře. On občas mailuje: „Tož Toniku, co je nového?“ Když přicházely maily s touto otázkou zpočátku, tak jsem vždy psal, kolik knih se už prodalo a kolik je ještě potřeba, aby se celý projekt zaplatil.
Zde by bylo asi dobré se zmínit o první Knize o veteránech. Knihu jsme vydali v polovině dubna 2006 v nákladu 3000 kusů. Celkově se „veškeré“ výdaje vyšplhaly na 294.000 Kč. Prodávali jsme jí zpočátku sami na veteránských akcích a burzách historických vozidel a náhradních dílů (Kladno, Chotusice) za tři sta korun. A aby se celý projekt zaplatil, bylo potřeba prodat 1000 knížek (300 x 1000 = 300.000 Kč). O vánocích téhož roku, tedy za osm a půl měsíce od vydání, bylo prodáno 1005 kusů. K tomu je třeba přičíst cca 300 knížek, které jsem rozdal lidem, kteří se na knize podíleli, kamarádům, příbuzným atd.
V době přípravy Knihy o veteránech II jsou z prvního dílu mezi lidmi již „tisíce“ kusů. A to byl jeden z důvodů, proč jsme se pustili do pokračování. Ale asi ten nevětší důvod přípravy druhé knihy je, že jsem tátovi už koupil i toho veterána. Tak ať má své auto taky v knížce. Objevil ho Pepík Dvořák od nás z klubu. Nedal mi číslo na majitele, ale nakreslil mi plánek, kde je garáž i majitel. Samozřejmě, že to byla Tatra, jelikož jsem prý ovlivněn lidmi jako je Honza Úředníček, Zdeněk Rytíř (mladší i starší), Standa Svoboda, pan Vladimír Penížek nebo Jiří Veleba. S posledně jmenovaným jsem se pro našeho prvního veterána i vydal. Se svým řidičským uměním jsem si sám na převoz po ose netroufl. Tatra několik roků před prodejem nejezdila, pneumatiky byly samá prasklina, a aby se podařilo vše rozpohybovat, jeli jsme k původnímu majiteli třikrát. Při poslední jízdě s námi jel i „hasič“ – Pepík Dvořák, protože jsme neměli 6V baterii, tak on, jakožto majitel Tudora, vyndal ze svého vozu svou a přidal se k nám. Pan Veleba, dnes již blízký přítel naší rodiny, říkal: „Není čeho se bát – Tatra dojede vždycky!“ Vtip byl v tom, že já doma nic neřekl, a tak to bylo do posledního okamžiku překvapení. Já jel jako druhé „doprovodné“ vozidlo a on s tím skutečně dojel. S Tatrou dojel k našim sám, já čekal za rohem, a on hned na naše spustil: „Kam to mám dát? Připravte místo, ať na to neprší.“ Já dorazil asi za pět minut, když už byli v plném hovoru a všem na tvářích byl vidět výraz milého překvapení, úsměv, štěstí, no prostě něco, na co se hezky vzpomíná. Překvapení to bylo dokonalé. A že mi říkali Ekonomický sebevrah, to už je dávno pryč.

Při přípravě článku „Říkali mi Ekonomický sebevrah“ jsem volal Janu Martofovi, že zde budu psát i o něm, i o jeho prvním emailu, který mi poslal. A on mi na to řekl, že můžu klidně napsat celé jeho jméno, že si za tím stojí, a s úsměvem dodal, že nedávno napsal to samé dvěma bratrům, kteří projeli Afriku na motocyklech a chystají se vydat také knihu. Mluvil i tom, že mladší z těchto bratrů mu na to odpověděl emailem, ve kterém byly dva řádky usměvavých smajlíků.